K některým vesuvianům České republiky

Ferry Fediuk (*1929)

Geohelp, Na Petřinách 1897/29, 162 00 Praha 6

Abstrakt: Česká republika patří k zemím s nadstandardním počtem výskytů vesuvianu. Ze čtyř z nich (Příchovice, Hazlov, Dlouhá Lhota a Vápenná) jsou předloženy „mokré“ chemické analýzy. Vyznačují se běžným chemismem s výraznou převahou Fe nad Mg a jen v jediném vzorku (Dlouhá Lhota) se objevily zvýšené obsahy TiO₂(3.26 %). Poměr Fe³⁺: Fe²⁺ je ve všech čtyřech případech zřetelně vyšší než 1 a kolísá v rozmezí od 1.23 do 1.84. Pokud jde o údaje z Příchovic a Dlouhé Lhoty, kde v současnosti je již sběr prakticky vyloučen a v muzeích i mezi sběrateli vzorky chybějí, mají povahu záchranného výzkumu.

On some vesuvianites of the Czech Republic

Abstract: Czech Republic belongs to countries with frequent occurrences of vesuvianite. From four of them (Příchovice, Hazlov, Dlouhá Lhota and Vapenná) „wet“ analyses of this mineral are presented.  They show a normal chemistry with strong predominance of Fe over Mg and only in one sample (Dlouhá Lhota) an elevated content of TiO₂ (3.26 %) has been found. The Fe³⁺ : Fe²⁺ ratio is in all four cases distinctly higher than 1 and varies between 1.23 to 1.84. The data from Příchovice and Dlouhá Lhota localities, where sampling is nowadays practically no more possible and samples in museums and among collectors are missing, have the character of a salvage research.

Al iuj vesuvianoj de Ĉeĥio

Resumo: La aperoj de vesuviano en Ĉeĥio estas relative abundaj. Oni prezentas kvar "malsekajn" ĥemiajn analizojn de vesuviano el kvar trovlokoj (Příchovice, Hazlov, Dlouhá Lhota kaj Vápenná), kiuj (krom Vápenná) hodiaŭ jam alireblas malbone aŭ tute ne. Ĉiuj vesuvianoj distingiĝas je supereco de Fe per Mg, en la specimeno el Dlouhá Lhota aperis plialtigita enhavo de TiO₂  (3.26 %). La proporcio Fe³⁺: Fe²⁺ varias en intervalo 1.23 - 1.84.

ÚVOD

Vesuvian, čtverečný sloupečkovitý hydrosilikát Al, Ca, Fe a Mg, o ideálním vzorci Ca₁₉(Al,Mg,Fe)₁₃Si₁₈ O ₈₆ (OH,F,O) ₁₀  (jeden z řady možných způsobů vyjádření), patřící mezi vyhraněně metamorfní, a to kontaktně metamorfní horninotvorné minerály, je součástí mineralogického systému již od 18. století. V r. 1795 ho jako nový minerální druh neuvedl nikdo menší než slavný profesor báňské akademie v saském Freibergu A. G. Werner. Pokřtil ho podle sopky Vesuvu, v jehož kausticky přeměněných vyvržených karbonátových blocích byly jeho nápadné krystaly již dříve známé, ale do té doby nespecifikované. Přestože Wernerova charakteristika je z dnešního pohledu zásad Mezinárodní mineralogické asociace platných od r. 1959 nedostatečná, zůstává jím dané jméno vesuvian podle zásad priority v platnosti i v současném systému. Občas používaný název idokras, který čtyři roky po Wernerovi navrhl R. J. Haüy, je podle IMA neplatný.

I když kolem vesuivanu přetrvávaly a do určité míry stále ještě přetrvávají nejasnosti, na které poukázal zejména Arem (1973), postupně byla shromážděna data o značné proměnlivosti jeho chemického složení (Groat et al. 1978),  podrobně prostudována jeho komplikovaná sorosilikátová struktura, definovány fyzikální parametry a paragenetické poměry.  Jsou známy variety se zvýšeným podílem Ti, Mn, Cr,  Be a F. Pozoruhodné je, že přes mimořádnou blízkost chemického složení, blížící se až na obsah hydroxylové skupiny téměř shodě  s grosulárem, se vesuvian vyskytuje nejčastěji v asociaci právě s tímto granátem. Jeho dalšími nejbližšími paragenetickými společníky jsou kromě kalcitu a dolomitu zejména wollastonit, diopsid, podružně též epidot, občas nechybí křemen a živec. Nejčastější barvou vesuvianu je hnědá, méně časté jsou odrůdy zelené, vzácně i růžové, červené,  žluté, modré nebo i bílé, pro něž bývají užívána různá jména jako xantit, cyprin, viljuit (1998 uznán jako samostatný minerál), kalifornit, genevievit, jefreimovit. Ojedinělé krystaly dosahují šperkařských kvalit. V léčitelství jsou vesuvianu  přisuzovány vesměs velmi příznivé vlastnosti, jmenovitě schopnost podporovat optimismus, srdečnost, otevřenost, činorodost, vynalézavost a detoxikaci vnitřních orgánů.

Výskyt je převážně vázán na karbonátové horniny z kontaktu s vyvřelinami (mramory, erlány, vápenato-silikátové rohovce a skarny), zatímco z vlastních vyvřelin je téměř neznámý s výjimkou ojedinělých výskytů, kde si však jeho přítomnost lze obvykle vysvětlit asimilací sousedních sedimentů. Nehojně uváděné výskyty z regionálně metamorfovaných karbonátových sedimentů jsou vesměs problematické, protože tu zpravidla lokální kontaktně metamorfní zásah nelze vyloučit. Cháb a Suk (1977) vesuvian ve svých regionálně metamorfních asociacích Čech a Moravy neuvádějí, nicméně Novák (1995) mu pro výskyty na západní Moravě „dynamometamorfní“ (tedy regionálně-metamorfní) původ přičítá. Podružně se objevuje v alpské paragenezi. Do klastických sedimentů by se mohl teoreticky dostat díky vysoké hustotě (~ 3,3) a relativně dobré mechanické (vysoká tvrdost ~ 6,5 a nedokonalá štěpnost) i chemické stabilitě jako těžký minerál, ale vzhledem ke slabému zastoupení ve snosových horninách jsou takové případy výjimečné. Po Wernerovi byla přítomnost vesuvianu  zjištěna na nespočetných lokalitách všech kontinentů, i když i poté zůstává jeho kvantitativní zastoupení v rodině horninotvorných minerálů spíše podružností.

V paragenetickém ohledu je dráždivým problémem již výše zmíněný častý společný a rovnovážně vypadající společný výskyt chemicky si velmi blízkého vesuvianu a grosuláru. Je na to zdánlivě jednoduchá odpověď: dokud je chemicky vhodný systém relativně suchý, tvoří se grosulár, jestliže stoupne  podíl vody a celková aktivita fluid, vzniká vesuvian. Takový výklad by se mohl zdát přijatelný, pokud bychom si nepoložili otázku, proč tedy za podmínek  relativního nadbytku vody nevzniká místo vesuvianu hydrogrosulár. Specifikací termodynamických podmínek geneze vesuvianu se zabývala řada zahraničních autorů (např. Plyusnina et al. 1990), z našich např. Houzar et al (1997). Ti rozlišili pět paragenetických typů výskytu tohoto minerálu.

České země patří mezi území vesuvianovými lokalitami proslulé, zejména dík nalezišti Hazlov u Aše, odkud ho pod dnes neplatným názvem egeran (podle německého jména nedalekého Chebu a zároveň i řeky Ohře – Eger) popsal ve třicátých letech 19. století podle některých pramenů J. W. Goethe , podle jiných A. G. Werner; je však patrně nejblíž pravdě, že mezi oběma význačnými a spřátelenými osobnostmi té doby byla v tomto ohledu úzká spolupráce. Podrobněji je o hazlovské lokalitě zmínka níže. Po Hazlovu jsou nejstaršími českými vesuviánovými lokalitami Zahrádky a Koníček na Sedlčansku (Zepharovich 1884). Řadu výskytů zmiňuje Pauliš (2000 a 2003),  jmenovitě Zlatý kopec u Jáchymova, Horní Slavkov a Krásno, Obří důl a Litice n.O. K dalším lokalitám v Čechách patří Marjánka u Stříbrné Skalice, Zalužany  u Orlíku, vrch Koňský v sedlčansko-krásnohorském metamorfovaném ostrovu  (Svoboda 1931), Dlouhá Lhota v netvořicko-neveklovském metamorfovaném ostrovu (o této lokalitě podrobněji viz níže), Hořice na Šumavě a Čepičná, kde byl vesuvian zjištěn v průzkumných vrtech na vápenec (vzorky odebrané Z. Horou) a od Dolního Města u Havlíčkova Brodu (Velebil 2003). Podružná naleziště jsou na Říčansku a od Žamberku a Litic (Moravec 2001). Krkonošským výskytem v Obřím dole se zabývali Šrein et al. (1998). Ještě četnější jsou výskyty na Moravě a ve Slezsku, z nichž Pauliš (2003) jmenovitě uvádí na prvním místě Žulovou a Vápennou (charakterizovanou i v tomto příspěvku), a dále Bludov, Nedvědice (Filip et al. 2006), Štěpánovice, Mirošov, Lišná, Krasonice a Strážek, Moravské Bránice (Gadas 2002), Nové Město n. Mor., Vanov, Strachujov, Hostákov, Telčice a Popůvky (viz Bernard et al. 1981 a zejména Houzar et al. 1997, kde jsou též odkazy na další literaturu).

Kromě lokalit uvedených výše lze najít v literatuře zmínky o řadě dalších. Většinou však jde o pouhé konstatování výskytu vesuvianu bez bližších charakteristik. Tento příspěvek však na topograficko-mineralogickou inventarizaci zaměřen není. Pozornost je v něm věnována jednak mnohokrát prostudovaným lokalitám Hazlov a Vápenná, dále zatím málo známému výskytu u Dlouhé Lhoty u Neveklova a zejména zatím vůbec nezhodnocenému výskytu u Příchovic v Jizerských horách. K těmto čtyřem lokalitám jsou níže uvedeny dosud nezveřejněné vesuviánové chemické makroanalýzy, v případě Příchovic doprovázené též analýzou koexistujícího granátu.

Podrobnosti o separaci vesuvianu pro analýzy jsou uvedeny u jednotlivých lokalit. Vzhledem k množství vzorku (aspoň 10 g) lze vyloučit, že by případné uzavřeniny jiných minerálů mohly výsledek významně ovlivnit. Jediným prvkem, který nebyl stanoven a přitom je ve vesuvianu obvykle v podstatném množství přítomen, je fluor.

PŘÍCHOVICE

Poblíž obce Příchovice probíhá styk krystalických břidlic krystalinika s j. okrajem krkonošsko-jizerského granitového masivu po severním úbočí kopce Hvězda (959 m, s rozhlednou Štěpánka), který je nejvýchodnější výspou Jizerských hor. V r. 1955 tu byly zahájeny kutací práce na uran, které pokračovaly až do r. 1995 poměrně rozsáhlými, i když neefektivními důlními pracemi (přes 100 m hluboká těžní jáma a dvě důlní patra o úhrnné délce přes 2,5 km). Informaci o nich podává zpráva Strukova (1958), shrnuje je monografie Pauliše (2000) a hodnotí je též Pazderský (1998). Ložiskové výsledky těchto prací lze shrnout slovy: vyhozené peníze; je škoda, že jich nebylo využito alespoň pro regionálně-geologické poznatky (viz níže).

Základní prací o krystalických břidlicích jižního okraje krkokonošsko-jizerského plutonu je studie Watznauera (1930), na níž navázali svou monografií Chaloupský a kol. (1989). V žádné z těchto prací ani nejnověji ve vysvětlivkách k zatím rukopisné geologické mapě 1 : 25 000 list Harrachov (Mrázová, Štěpánek 2007) však o Příchovicích jako o vesuvianové lokalitě nenajdeme ani zmínku, přestože z Obřího dolu, situovaného v obdobné geologické pozici, tento minerál nalezen byl (Šrein et al., 1998).

V haldovém materiálu z jámy č. 7 u silnice z Příchovic do Kořenova, v současnosti již plně rekultivovaném, bylo však možno mezi převažujícími zrohovcovatělými a plodovými fylity, porfyroidy, erlány a kvarcity bez obtíží najít barevně výrazně se odlišující bělavé bloky mramoru, který vesuvian hojně a v makroskopických rozměrech obsahuje, i když prakticky nikde v krystalové podobě. Z důlních geologických map Strukova (1958) vyplývá, že kromě četných a až přes 10 m mocných poloh elánů bylo na 1. patře zastiženo 22 a na 2. patře 6 vložek krystalických vápenců. Nicméně v žádné nebyla dokumentována přítomnost vesuvianu. Po skončení důlní činnosti měl geologickou situaci pro potřeby povrchového mapování zhodnotit Chaloupský (1958), jeho návštěva se však opozdila, takže našel vstup do důlních prostor již zazděný a hodnocení haldového materiálu se bohužel nevěnoval. Z dostupné dokumentace Strukova nelze určit, ze které z četných, ale maximálně 2,5 m mocných, i když až 100 m dlouhých mramorových poloh konkrétně vzorky s vesuvianem pocházejí. Strukovova zpráva sice obsahuje kromě map i petrografické popisy řady vzorků, v jejichž minerálním složení občas figuruje grosulár a diopsid, vesuvian však nikoliv. Jde evidentně o přehlédnutí. Je však škoda, že výsledků důlního mapování nebylo využito pro mapování povrchové, protože  mezi tím, co je mapováno v podzemí v hloubce 50 a 100 m a co na povrchu, je propastný rozdíl.

Mramor je bělavé, mírně namodrale zelenavé barvy s nápadnými, víceméně pravidelně vtroušenými izometrickými zrny nahnědle červeného granátu a hnědého vesuvianu. Ačkoliv ve výbruse nejsou patrny žádné reaktivní vztahy mezi těmito silikáty, makroskopicky lze lokálně pozorovat, že vesuvian kolem granátu obrůstá a je tedy v krystaloblastické posloupnosti poněkud mladší. Velikost obou těchto minerálů kolísá kolem 0,5 cm (ojediněle až 1 cm), zatímco hlavní karbonátová hmota se skládá ze zrnek o rozměrech kolem 1 mm, takže struktura horniny je výrazně porfyroblastická. Hornina svým celkovým vzhledem připomíná vápenatosilikátový mramor od Bludova u Šumperku, který byl svého času označován jako bludovit. Analýza DTA prokázala, že zcela dominantním karbonátem je kalcit, zatímco dolomit má jen podružně příměsné zastoupení. Žádné další minerály nebyly makroskopicky ani mikroskopicky zjištěny. Kvantitativní zastoupení minerálů bylo odhadnuto takto: kalcit 75 %, dolomit 5 %, granát 14 %, vesuvian 6 %. Wollastonit i diopsid chybějí.

Obr. 1. Blok kalcitického mramoru s porfyroblasty grosuláru a vesuvianu. Odvalový materiál jámy 7 Jáchymovských dolů u silnice z Příchovic do Kořenova.

Chemická karbonátová analýza horniny jako celku poskytla tyto hodnoty (v %): CaO 40,56, MgO 1,23, FeO_tot   0,20,  MnO 0,06, CO₂ 36,14, nerozpustný zbytek 22,03, celkem 100,22 (analytik L. Mráz).

Ruční separací byl bez větších potíží z horniny oddělen jak granát, tak i vesuvian a koncentráty byly zbaveny zbytkového kalcitu proplachem ve zředěné kyselině octové. Oba minerály byly chemicky analyzovány s výsledky uvedenými v tabulce l ve sloupcích P_g  a P _v. Analýza granátu prokázala, že jde o grosulár (85.48%) s podružnými příměsmi molekul andraditu (7,65 %), pyropu (4,65 %), almandinu (1,00 %), uvarovitu (1,00) a spesartinu (0,22).  Odpovídá tomu i výsledek změřeného mřížkového parametru a₀  =  11,867 Å i pyknometricky změřená hustota 3,466. Analýza vesuvianu je uvedena v tabulce 1 ve sloupci P_v.  Mřížkové parametry vypočetla M. Pošíková takto: a = 15,511 Å,  c = 11,809 Å; hustota ρ = 3,252 g/cm³. Ačkoliv stupeň oxidace ve vesuvianu, vyjádřený poměrem Fe³⁺/Fe²⁺, je poměrně vysoký (1,84), nelze přehlédnout, že v koexistujícím grosuláru je ještě vyšší (2,36).

 
HAZLOV

Místo, známé pod označením U cihelny (dnes již neexistující), leží 1 km severně od obce vpravo od silnice procházející údolím Hazlovského potoka do Aše, má statut chráněné přírodní památky a sběr minerálů je tu zakázán. Po pravdě řečeno, v současném stavu tu ani není co chránit a co sbírat. Kdyby však zde státem garantovaná ochrana nebyla, určitě bychom se tu dočkali rozsáhlých devastujících zemních prací sběratelů, pro něž má lokalita stále velkou přitažlivost. V současnosti je zatravněna, skalní podklad nikde na povrch nevychází a kromě varovných zákazových tabulí tu nic zašlou sběratelskou slávu nepřipomíná. Ještě v polovině minulého století tu byla odkryta asi 10 m mocná kra břidličnatých hornin uzavřená v dvojslídném smrčinském granitu. V muzejních i soukromých sbírkách odtud existují vzorky temně hnědého vesuvianu, lokálně označovaného jako egeran, jak v podobě až přes 5 cm dlouhých tlustých sloupců, tak zježených tenkých stébel, ale i nepravidelně zrnitých agregátů. Často je na prismatech patrno podélné rýhovaní obdobné jevu  příznačnému zejména pro turmalín. Ve vzorku použitém pro chemickou analýzu se v malém podílu objevuje též světle hnědorůžový grosulár a drobně jehličkovité agregáty wollastonitu.

O matečné hornině se obvykle uvádí, že to je karbonátový metasediment. Je to pravda jen částečná. V případě vzorků použitých pro tento výzkum jde o silně myloniticky až laminárně zbřidličněnou ortorulu do současné xenolitické pozice v granitu tektonomagmaticky zavlečenou z míst, které do převážně fylitového kontextu současného povrchu nijak nezapadají. Je pro ni nutno předpokládat vyvlečení ze značné vzdálenosti. Tím více vyvstává problém vzniku zdejší vesuvianové akumulace, která svým rozsahem na malém prostoru převyšuje kterýkoliv jiný obdobný výskyt České republiky. V některých partiích zdejší lokality byl vesuvian dokonce v kvantitativní převaze nad matečnou, převážně křemenno-živcovou horninou. Pro toto množství spolu s historií vázanou ke Goethově osobnosti a v neposlední řadě k vynikajícím krystalovým kvalitám nechybí zmínka o Hazlovu v žádné z mezinárodních vesuviánových studií. Proti všeobecně tradovaným představám o látkovém původu výlučně z karbonátové horniny je však nutno na základě reinterpretace její petrografické povahy (viz výše) vzít úvahu i výrazný import z uzavírajícího granitu na principu metasomatické polaritní výměny.

Obr. 2.   Vesuvian („egeran“) v matrici leukokratní mylonitické ortoruly. Lokalita U cihelny s. od Hazlova.

Pro chemickou analýzu zdejšího vesuviánu byly vybrány vzorky ze starých  sběrů vlastních a dr. P. Schovánka. Jsou tvořeny bohatě zastoupenými hrubými vesuvianovými sloupci a nebylo z nich obtížné ruční separací vydělit monominerální frakci vysoké čistoty. Výsledky analýzy jsou uvedeny v tabulce 1 ve sloupci H_v. Proti dávné analýze, kterou uvádí  Seyfarth (1918), vykazují značně menší podíl MgO a Na₂O, naopak podstatně vyšší obsahy CaO a H₂O, mnohem lépe vyhovující stechiometrii.

Současnosti odpovídající charakteristiku lokality lze najít ve studii Pauliše (2000), který odsud uvádí albit, apatit, diopsid, epidot, grosulár, kalcit, kaolinit, křemen, muskovit, oligoklas, pyrit, titanit, tremolit, vesuvian, wollastonit a zoisit. Goethe se nechal krásou „egeranových“ krystalů tak unést, že o nich napsal báseň:

Geognostischer Dank  (J. W. Goethe 1831)

 
Haslaus Gründe, Felsensteile,
Vielbesucht und vielgenannt,
Seit der Forscher tätige Weile
Uns den Egeran genannt.

Was wir auch beginnen mochten,
War das Eine nur getan,
Wie wir klopften, wie wir pochten,
Immer wars der Egeran.

Von Aplomen, von Granaten
War genügsam nichts gedacht,
Und die geognostischen Taten
Hemmte drohend nur die Nacht.

 Uns genügte, was wir fanden;
Doch, vom Glück ihr zugewandt,
Kam das Einzige zu Handen
Einer schönen, lieben Hand.

 
(Goethes Gedichten in zeitlicher Folge. – Insel-Verlag 1995, 1168-9)

DLOUHÁ LHOTA

Lokalita, geologicky patřící do netvořicko-neveklovského metamorfovaného ostrova, kontaktně ovlivněného vyvřelinami středočeského plutonu, leží 4 km vjv. od Neveklova,  ¾ km jv. od obce Dlouhá Lhota, ½ km jz. od Bezejovic. Jde o zašlý malý lom na pravém břehu Janovického potoka (přítok Sázavy). Byl zde odkryt styk granodioritu s vápencem. Na bezprostředním kontaktu byl vyvinut asi ½ m mocný pruh jemnozrnného až celistvého pyroxenicko-granátického erlánu. Za ním následovala hrubozrnná facie vápence, v níž se hnízdovitě vyskytovaly vesuvianové sloupcovité krystaly dosahující délky až přes 1 cm. Výskyt prostudoval Lhotský (1934) po krystalografické a optické stránce, chemická analýza v jeho práci však chybí. Jako doprovodné minerály Lhotský uvádí biotit, pyrrhotin, amfibol, titanit, skapolit a granát.

Nové sběry na této lokalitě jsou značně limitovány její značnou zašlostí, která se rok od roku zvyšuje. Aniž by to mělo být pobídkou k nějaké nedovolené činnosti, je třeba upozornit sběratele, kteří by chtěli získat vesuvian z této lokality, že bez krumpáče se tu sotva objedou. Přesto tu byly získány vzorky, které popis Lhotského výrazně doplňují. Na rozdíl od výrazně hnědých vesuvianů obou předchozích lokalit se vesuvian těchto nových sběrů vyznačuje barvou hnědozelenou, která lokálně přechází až do hnědobílé. Vystupuje ve sloupečkovitých agregátech délky až čtyři cm, vesměs výrazně podélně rýhovaných. Ve výrazně menším podílu je doprovázen až 3 cm velkými xenomorfními zrny jasně červenorůžového granátu, jehož barva nijak grosulárově nevypadá. Dalšími složkami minerální asociace jsou křemen a živec, zatímco karbonáty konstatované Lhotským nebyly vůbec zjištěny. Podobně jak to bylo naznačeno výše pro genezi vesuvianové akumulace u Hazlova, je i pro tvorbu vesuvianem bohatého výskytu od Dlouhé Lhoty možno předpokládat látkový import z kyselého plutonitu, v daném případě z hornin středočeského plutonu, pronikajícího do metasedimentárního ekranu v podobě pegmatitových žil.

Vesuvianová asociace na zdejší lokalitě tedy nevytváří jen hnízdovité shluky v krystalickém vápenci, jak ji popsal Lhotský, ale objevuje se i na styku s pegmatitovou žilou, kterou tvoří nafialovělý nebo namodralý křemen až decimetrové velikosti, značně převládající nad bělavým živcem ortoklasové a albitové povahy. Vesuvian kromě samostatných zrn často též síťovitě vniká do křemene podél nepravidelných prasklin. Kalcit v těchto ukázkách zcela chybí.

Vzorky poskytly více než dostatečný materiál pro separaci. V těžkých kapalinách oddělená a pod binokulárem dočištěná monominerální frakce vesuvianu byla podrobena silikátové analýze, jejíž výsledky jsou uvedeny v tabulce 1 ve sloupci N_v. Kromě mírně sníženého podílu CaO a vyšší hodnoty pro TiO₂ nijak ze souboru tabulky 1 nevybočují.

Obr. 3.  Vesuvian s granátem na styku s pegmatitovou žilovinou. Zašlý lom na pravém břehu Janovického potoka ¾ km jv. od Dlouhé Lhoty.

VÁPENNÁ

Vesuvianům z této významné slezské lokality byla v posledních letech věnována tak mimořádná a detailní pozornost (Roger a Zabinski 1995, Houzar et al. 1997, Losos a Brož 2002 aj.), že k získaným poznatkům je možno sotva co doplnit.  K povšechnému studiu a pro chemickou analýzu ručně vyseparovaného vesuvianu byly zvoleny vzorky z klasické lokality Vycpálkův lom, v němž jsou granitoidem žulovského plutonu uzavřeny a tepelně metamorfovány bloky dolomiticko-kalcitických mramorů, bohaté vápenatými silikáty, hlavně grosulárem, méně hojně vesuvianem, wollastonitem a diopsidem. Zrnitost je zde výrazně větší než v mramoru od Příchovic. Přestože nejhojněji se vyskytujícím a až několik cm velkým, často automorfně omezeným silikátem je tu grosulár, ani partie s dostatečně hojným i velkým vesuvianem zde nebylo obtížné získat. Obdobně snadné bylo vyseparovat náležitě čistou monominerální frakci, výsledky jejíž chemické analýzy jsou uvedeny v tabulce 1 ve sloupci V_v. Stojí za zmínku, že hodnoty Fe₂O₃  a FeO této klasické analýzy jsou plně kompatibilní s obdobnými hodnotami, které získali podstatně sofistikovanějším způsobem (elektronovou paramagnetickou resonancí) Roger a Zabinski (1995).

Zdejší vesuvian je převážně tmavohnědé barvy, místy s červenavým nádechem. Nejčastěji se vyznačuje  krátce sloupcovitými tvary s vysoce  lesklými prizmatickámi plochami. Jeho vztah ke grosuláru připomíná situaci uvedenou pro obdobný pár z mramoru od Příchovic (viz výše): na jejich styku se netvoří žádné reakční zóny, které by nasvědčovaly nerovnovážnému stavu, ale místy lze pozorovat, že vesuvian grosulárové porfyroblasty dílčím způsobem nesouvisle lemuje a místy do nich po prasklinách proniká. Zjevně je jeho krystalizace s blastézou grosuláru zčásti současná, zčásti na ni bezprostředně navazuje.

Obr. 4.  Krystal vesuvianu v krystalickém dolomitickém vápenci xenolitické kry v granodioritu, Vycpálkův lom u Vápenné.

Závěr

Chemické analýzy vesuviánů ze čtyř lokalit České republiky potvrdily  zkušenost, že složení tohoto minerálu charakterizují značné výkyvy v obsazích hlavních i vedlejších oxidů. Zvláště to platí o hodnotách FeO_tot a TiO₂. Souhrnně by bylo možno říci, že všechny čtyři analýzy vykazují standardní vesuvianové složení, pokud by se o vesuvianu, minerálu s tak kolísavým složením, dalo vůbec o nějakém standardu mluvit. Přestože se v posledních letech objevily studie s několika  chemickými analýzami tohoto minerálu z České republiky, není jejich počet stále tak velký, aby jeho další rozšíření, zvláště jde-li o „mokré“ analýzy a analýzy z lokalit dosud neznámých (Příchovice) nebo dnes prakticky nedostupných  (Hazlov, Dlouhá Lhota) nebylo možno považovat za přínosné.

Tabulka 1

Pg  = Příchovice, granát, Pv  = Příchovice, vesuvian, Hv = Hazlov, vesuvian, Nv = Dlouhá Lhota u Neveklova, vesuvian, Vv = Vápenná, vesuvian

Analytici: P. Povondra (Příchovice), L. Mráz (Hazlov, Neveklov, Vápenná)

Literatura

Arem J. E. (1973): Idocrase (vesuvianite) – a 250 – year puzzle. - Mineral. Rec, 4/4, 164-174.

Bernard J.H. a kol. (1981): Mineralogie Československa. - Academia, Praha, 645 s.

Filip J., Houzar S., Ottolini L. (2006): Vesuvian bohatý titanem ze skarnoidů z Nedvědic na západní Moravě. – Bull. Mineral.-petrol. Odd. Nár. Muz. v Praze, 13, 125-129.

Gadas P. (2002): Nové nálezy z erlánů u Moravských Bránic.- Minerál 10/3, 202-203.

Groat L. A., Hawthorne F. C., Ercit T. S. (1978): The chemistry of vesuvianite. -  Canad. Mineral. 30, 19-48 (1065-1075)

Houzar S., Novák M., Šrein V. (1997): Minerální asociace vesuvianu z karbonátových a vápenato-silikátových hornin na Moravě a  ve Slezsku. – Čas. Morav. Muz ,Vědy geol.., 87,21-32

Cháb J., Suk M. (1977): Regionální metamorfóza na území Čech a Moravy. – Knihovna Ústř. Úst. geol., 50, Praha.

Chaloupský J. (1958): Zápis o prohlídce důlních prací Jáchymovských dolů n.p. pracovišť Příchovice a Medvědín. – MS Geofond P 9655.

Chaloupský J. a kol. (1989): Geologie Krkonoš a Jizerských hor. - Ústř. Úst. Geol. Praha.

Lhotský B. (1934): Idokras z kontaktního vápence u Dlouhé Lhoty. – Čas. Nár. Mus. 108, 88-90.

Losos Z., Brož M. (2002): Parageneze a chemismus bimetasomatických kontaktních zón žulovského masivu. – Mineralogie Českého masivu a Západních Karpat. Olomouc.

Moravec B. (2001): Nerosty z granodioritu od Litic nad Orlicí. – Minerál 9/3, 169-174.

Mrázová Š., Štěpánek P. (2007): Základní geologická mapa ČR list 03-233 Harrachov. – Archiv Čes. geol. Služby Praha.

Novák M. (1995): Minerální asociace wollastonit – vesuvian v nedvědických mramorech a jejich petrogenetický význam. – Geol. Výzk. Moravy a Slezska za r. 1994, 103-104.

Pauliš P. (2000): Nejzajímavější mineralogická naleziště Čech.- Kuttna, Kutná Hora, 112 s.

Pauliš P. (2001): Nejzajímavější mineralogická naleziště Moravy a Slezska. – Kuttna, Kutná Hora, 100 s.

Pauliš P. (2003): Minerály České republiky. – Kuttna, Kutná Hora, 120 s.

Pauliš P., Kopecký S., Černý P. (2007): Uranové minerály České republiky a jejich naleziště. 2. část. – Kuttna, Kutná Hora.

Pazderský J. (1998): Poodhalená tajemství krkonošského uranu. – Krkonoše 1998/6. (http://www.env.cz/ekodisk)

Plyusnina L. P., Liikhoydov G.G., Někrasov I. Y. (1990): Vesuvianite equilibria: experiments, calculations and petrologic applications. - Dokl. Ross. Akad. Nauk, 234, 172-175.

Roger H., Zabinski W. (1995): Fe³⁺ in vesuvianite from Žulová (Czech Republic) studied by single crystal electron paramagnetic resonance (EPR). – N. Jb. Miner. Mh 6, 264-272.

Seyfarth W. (1908): Der Egeran und ihn begleitenden Kontakterscheinungen von Göpfersgrün und Haslau, sowie einige verwandte Vorkomnisse. – Geognst. Jb.,21, 97-134.

Strukov N. G. (1958): Geologická zpráva k likvidaci ložiska Příchovice. - JD Trutnov, Geofond P 17737 a P 9653.

Svoboda J. (1931): Geologicko-petrografické poměry metamorfního ostrova Sedlčansko-Krásnohorského. – Věst. Stát. geol. Úst. ČSR, 7/2.

Šrein V., Litochleb J., Šreinová B. (1998): Vybrané skranové a sblížené metamorfogenní mineralizace Českého masivu. - Bull. Mineral.-petrol. Odd. Nár. Muz. v Praze 6, 132-146.

Velebil D. (2003): Grosulár z Dolního Města na Havlíčkobrodsku.- Minerál 11/1, 63.

Watznauer A. (1930): Der südliche Kontakt des Riesengebirgsgranits und das angenzende Schiefergebiet. – Lotos 78, 112-164, Praha.

Werner A. G. (1795): Über Vesuvian. - Klaproth´s Beiträge zur chem. Kennt. der Mineralkörper. 1-34.

Zepharovich V. (1864): Krystalographische Studien über den Idokras. – Sitzungsber.d. mat.-naturw. Kl., Akad. d. Wiss. 49/1, 132.

recenze: RNDr. František Novák

Geochemie a mineralogie, roč. 2, publikace 1 

hlavní stránka